V roce 2022 uplynulo sto let o založení Československé plavby labské, proto si dovolím alespoň malou připomínku tohoto jubilea knihou Karla Zídka „Na Labi stával člun“.
Pod vysokými skalami labského údolí, hluboko zanořena do pískovcového kaňonu se klikatí jeho pramáti, řeka Labe. Teče zde miliony let a postupně odnáší zrnka písku a s nimi i osudy lidí, kteří v jejím dotyku žijí. Kniha Karla Zídka, skládající se ze dvou novel, čtenáře vrací do doby, kdy v údolí Labe zněla převážně Němčina a po řece pluly čluny naložené zbožím putujícím do Hamburku nebo naopak. V první části vypráví o životě a historii lodnické rodiny pocházející z Dolního Žlebu. Příběh je vyprávěn retrospektivně jako vzpomínka na minulé generace, jejich osudy byly v různé míře tragicky ovlivněny historickými událostmi. Děj se odehrává v Dolním Žlebu, Hřensku, Děčíně a Hamburku nebo na palubě lodí mezi těmito místy. Jedna ze silných momentů je vzpomínka na Pfizlův člun, který kotvil v Dolním Žlebu.Jak málo stačí, aby člověk ztratil to co má rád. Pouť člunu končí na slavném Felsdomu v Magdeburku, kde se vlivem špatného kormidlování roztříští o pilíř mostu.
Novela Oznamuje se láskám vašim je do jisté míry autobiografickou zpovědí samotného autora, protože podobný příběh prožil jeho kamarád. Děj se odehrává v Bad Schandau, kde se na stráni u Labe český lodník seznamuje s mladou Němkou z Drážďan. Jeho sebejistota a povrchnost s jakou do vztahu vstupuje bere postupně za své. Střet dvou světů, které si příliš nerozumí a které jsou pod vlivem válečných událostí od sebe o to více vzdálené se propojuje drobným, ale pevným mostem lásky mezi dvěma mladými lidmi. Navzdory nenávisti pěstované několika válečnými lety vzkvétá láska, která svou existencí potvrzuje, že hradby mezi lidmi a národy se staví pouze v našich hlavách. Snaha o porozumění a toleranci dokáže smýt rozdíly a pochopit podstatu. Plánování společného života přetne záře noci z 13. na 14. února 1944, kdy dochází k tragickému náletu na Drážďany, jednomu z největších v dějinách. Je trestné zabít lásku, která neumřela. Karel se po letech do Drážďan vrací…
„Třeba tady, kde dnes cvrlikají a šumí fontány, bývala ulice. Trochu zmáčknutá, s hrbolatou dlažbou a starými měšťanskými domy. Jeden z nich tu stával už za saského království a za více jak dvě století doznal jen pramálo změn. Jenom tisíce kroků lidí, kteří tu někdy žili, obrousily hrany širokých pískovcových schodů. V tomto domě obývala s rodiči a s bratrem celé jedno patro dívka s líbeznou tváří a jasnýma očima…“
Jak nadčasové a silné je sdělení tohoto příběhu, zvláště v době, v jaké žijeme dnes.